Jak jsem vraždila prášek aneb Depresivní antidepresiva

Dnešní svět se stává pomalu ale jistě skleněným labyrintem korektnosti. Naneštěstí, někteří z nás se v tomto labyrintu pohybují s elegancí několikatunového tlustokožce. Proto poprosím místní citlivé duše, aby následující článek braly s rezervou, neboť jsem právě takový případ.

Deprese. Taková ta věc, co se vkrade do vašeho života, podobně jako manželství , dítě a podobně – od těchto záležitostí se obvykle liší tím, že si za ni člověk nemůže.  Je to svinstvo, co si budeme povídat. Takový ten pocit, kdy hodiny a hodiny zíráte do prázdna, protože prostě máte pocit, že cokoliv dělat je zbytečné. Nekonečné proudy myšlenek, které člověka táhnou dolů jako závaží. Taková ulepená černá věc, co se za vámi táhne a zbavuje vás chuti k životu. (Ne, není to asfalt v létě). Ale o to v tomto článku opravdu nejde.
Přiznávám, je těžké si přiznat, že vaše duševní zdraví není zcela v pořádku, ale pak přichází ta chvíle, kdy to prostě nejde a musíte vyhledat lékařskou pomoc. Gratuluji, od té chvíle jste „ze všeho na prášky“ doslova. Ze zkušeností okolí jsem o antidepresivech slyšela nepěkné věci, jak jejich uživatelé samovolně usínají, zvrací, neustále se něčemu smějí a jiné. Co jsem ale netušila bylo, že skutečný problém bude ÚPLNĚ jiný.
„Polovina tabletky každý den. Tablety jsou určeny k půlení, netřeba užívat nůž.“ Skvěle, to zní intelektuálně nenáročně. Pokud se nezabiju, pokud vůbec vstanu a pokud na to nezapomenu, pravděpodobně budu schopna tuto léčbu podstoupit. Takže, první den. Vyloupávám tabletku. Tato akce se setkala se stoprocentním úspěchem a vnesla do mého hořkého a zbytečného života alespoň trochu naděje. Pak přišla ta chvilka, kdy bylo na řadě rozpůlení tablety. „Otočte tabletu rýhou nahoru a zatlačte prsty z obou stran.“ Hezké. To taky nezní náročně, pomyslím si a pokyn provedu. Pak se podívám na stůl a s údivem zjišťuji, že se ten zpropadený prášek brání ze všech sil a odskočil asi metr doleva.
No dobře. Chce válku, má ji mít. Ani další pokus se však nedal klasifikovat jako úspěšný. Ta polovina tabletky, kterou jsem měla polknout, se zkrátka nechtěla vzdát své drahé polovičky. Nemám na romantiku žaludek a odměnila jsem ji dalším pokusem, který tentokrát skončil úplným zmizením prášku. Sáhnu tedy po platíčku, ale včas se zarazím. Pokud vezmu další, čeká mě úplně to samé utrpení jako s tím předchozím. Navíc, budu o den dřív potřebovat další předpis! Hrdinně tedy poklekám a hledám dezertující léčivo v houští chlupů předložky u postele. Bolestným způsobem nalézám špendlík, vyhrabu také sponku do vlasů, kterou vzhledem k jejich délce dávno nepoužívám, skoro se udusím prachem… A konečně! Ten bílý zmetek byl nalezen!
S vítězoslavným úsměvem beru manikurní nůžky. Když to nejde po dobrém, jde to po zlém. Když je tabletka konečně násilím rozpůlena, uvědomuji si náhle jednu věc. Jsem tak neschopná, že nedokážu ani rozpůlit prášek. Co může takový člověk v životě dokázat? Má to smysl? No nic. Zapíjím dávku pro ten den s myšlenkou, že mám vlastně depresi z půlení antidepresiv.
O pár dní později bylo naštěstí uznáno, že jsem na tom hůře, a že mám brát tabletky raději celé. Naštěstí.

Když jsem o měsíc později nadávala na těžkosti při půlení prášků kamarádce, nenapadlo mne nic lepšího, než jednu tabletku vyloupnout a pro ilustraci ukázat, jak moc to nejde. A vida. Na první pokus se tabletka krásně rozpůlila. To snad muselo být naschvál.

 

2 thoughts on “Jak jsem vraždila prášek aneb Depresivní antidepresiva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *