Recenze: Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Je zvláštní psát recenzi na knihu jednoho z vašich blízkých přátel, zvláště když tak nějak tušíte, že si ji může přečíst a napsat o vás do dalšího literárního díla ošklivé věci. 

Nicméně, osobní záležitosti stranou.  Jde se na to.

 

Autor: Jan Kotouč
Rok vydání: 2016

Česko-slovenské království je námořní velmoc. Co je na této větě špatně? Ano, člověk, který alespoň z okna jedoucího vlaku zahlédl učebnici historie, by pravděpodobně řekl, že všechno. Ve světě Jana Kotouče je ale všechno jiné. V roce 1848 přichází na Zemi bouře nikoliv revoluční, ale přímo Velká. Pevninu náhle protínají obrovské trhliny, hladina oceánů se zvedá, je tedy nad slunce jasné, že nic nebude jako dřív.
Zaniká Britské impérium. Zaniká Rakouské císařství a na jeho místě vzkvétá zcela nová monarchie – Česko-slovenské království. V průběhu let se z něj stává prosperující námořní velmoc. Lehce problematický rozvoj má ale carské Rusko, které po Velké bouři ztratilo Ukrajinu, a tudíž to pro zemi znamená potravinový nedostatek. Jedinou naději car vidí v expanzi a České země jsou pro něj vpravdě lákavým cílem.
V roce 1947 se tedy schyluje k otevřené válce, ve které má Rusko obrovskou převahu. Pro Česko-slovenské království to znamená nutnost vydat se cestami, které dosud nebyly prozkoumány a vsadit na novou zbraň – námořní letectvo.

V první řadě musím autora pochválit za mimořádnou čtivost díla. I přestože člověk už tak nějak od počátku tuší, jak to asi dopadne, nemůže od knihy odtrhnout oči a touží se dozvídat další a další detaily onoho střetnutí. Pokud ale čekáte nějakou extrémně složitou či psychologickou zápletku, měli byste sáhnout po jiném díle.
Autor s postavami velmi často pracuje jako velitel se svými muži – posílá je do akce, aby dosáhl maximální možné účinnosti. Proto mám pocit, že je v knize kladen důraz hlavně na akce jednotlivých postav než na jejich komplexnost. Z českých pilotů si polovinu nepamatuji a tu druhou bych občas nejraději profackovala. Trochu zajímavější jsou některé postavy na druhé straně barikády – například inovativní kontraadmirál Nikitin, který patří k typu důstojníků, který v military literatuře obvykle obdivuji.
Autor se na některých místech pokouší o něco, co provádí například David Weber v Honorverse. Představí nám v rámci pár řádků nějakou vedlejší postavu, aby nám dal dojem, že ji známe a máme rádi… A pak ji bez milosti zabije. Ano, je to dobrá taktika stylu „Když toho kapra pojmenuješ, bude těžší ho pak klepnout“, ale nevím proč, v Českých zemích na mě zkrátka nezanechala takový dopad jako právě u Webera. Přece

jen tam ale byl moment, který bodl u srdce, k čemuž autorovi upřímně gratuluji.
Plytkost postav má zřejmě hodně co do činění s rozsahem knihy, který je přece jen poměrně malý. Kdyby byly rozepsány pohnutky a myšlenky všech hlavních hrdinů, pravděpodobně by byl román mnohem delší, na druhoustranu, například špionážní zápletka Pavla Grecka a Taťány by si takové rozpracování podle mého názoru zasloužila.

Stručně řečeno, je to román, který rozhodně zaujme, vtáhne vás do děje a užijete si atmosféru námořní bitvy, jako byste ji sledovali v přímém přenosu – nemáte tedy čas se zabývat povahami jednotlivých námořníků a letců. Jako oddechovka naprosto skvělé.

Těším se, až si přečtu druhý díl.

Dávám 7,5/10

PS: Vážně dobrá obálka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *